Tak Vás tu vítáme na druhé výstavě Setkání na okraji příběhů. V této sestavě jsme se už totiž na společné výstavě setkali poprvé před pěti lety a protože to setkání bylo moc příjemné, tak jsme se hned po výstavě dohodly, že událost v budoucnu zopakujeme. A tak tu teda zase před Vámi stojíme a je pondělí třetího června a zajímavé je, že před těmi pěti lety jsme tu výstavu také zahajovali v pondělí třetího června. Toho jsem si všimla až při vytváření pozvánky a to je jedna z takových těch malých náhod, které často doprovází příběhy které žijeme.
A my se tu setkáváme na okraji příběhů. Příběhy jsou totiž to, co naše obrazy obsahují a co naši tvorbu spojuje. Do obrazů se promítají příběhy z našich životů, ale zároveň se občas taky může stát, že příběhy z obrazů se promítají do našich životů a člověk jenom kroutí hlavou nad tím, jak si to vymaloval.
Do obrazů se promítají zvěčněné momenty všedního života nebo představy a myšlenky pramenící jak z vnějších či vnitřních světů, které se derou na plátno. Obrazy také zrcadlí momentální pocity autora a zároveň se do nich dostávají různé zvláštní náhody, které pak korunují celý obraz a podtrhnou smysl jeho příběhu.
I sám život se zdá býti mozaikou různých příběhů, které je potřeba žít ať už chceme nebo ne. A příběhy jsou různé a nikdy nevíme, co se z nich vyvrbí. Jsou tu milostné příběhy, dobrodružné, různá dramata, bláznivé komedie, malé příběhy na pár hodin či dní a nebo seriály se spoustou nekonečných dílů. Někdo si nemůže pomoct a dostává se do tak bizardních příběhů, že by mohli být inspirací pro surrealistické tvůrce a jiní se zas vrhají do červené knihovny s vizí romantické komedie, ale pak se z toho mnohdy vyklube Spagheti western.
Ale vraťme se k příběhu umění. Ten se taky může ubírat různými směry. Nemluvím o příběhu umění napříč historií, ale o individuálním příběhu každého člověka, který se rozhodne se cestou umění vydat, ať je to v jakémkoliv médiu. Příběh nutkání, inspirace, tvoření a kontemplace. U malíře příběh dlouhých hodin, dní a nocí strávených se štětcem v ruce před plátnem ve společnosti své samoty a myšlenek. Před plátnem, kde se postupně klube nějaký nový svět, nový prostor a nový příběh, který nás vtahuje a pohrává si s námi, zatímco my si pohráváme se štětcem. A když je obraz hotov, díváme se do něj, ztrácíme se v něm a někdy se divíme, jakým směrem nás tento tvůrčí příběh zavedl. A tak vznikne obraz, který už si pak žije svým vlastním životem a do kterého pak ostatní mohou nahlížet i když už tu tvůrce dávno není a možná se ještě jednou taky stane náhodným detailem nějakého budoucího lidského příběhu.
A teď už něco k této konkrétní výstavě a jejím třem segmentům. Začneme tady v přední části u Báry Olmrové. Ona nám tu nachystala tuto sérii jemných pastelových obrazů zachycujících kouzlo okamžiku tak prchavého, že je občas lepší chvilku nedýchat, aby nám ten moment neunikl. Mám pocit, jakoby člověku bylo na chvilinku dovoleno dotknout se její poetické duše a obejmout ten zvěčněný okamžik ze života, který vyňala z reality někam mimo čas a prostor. Z obrazů na nás koukají prchavé okamžiky z dětských životů, vždyť zrovna tyto momenty lze tak těžko uchopit i když jsou dětským přístupem k životu protkány věčností. Stejně tak okamžiky mateřského života nebo z cest, což jsou další motivy Bářiných obrazů.
Ve střední části galerie vystavuje Lucie Straková. Tady je tématiku obrazů poněkud komplikovanější. Tady se někdo vydává do hlubin lidského bytí kde balancuje na hranici mezi lidským vědomím a nevědomím, mezi sněním a bděním, mezi životem a smrtí, mezi hmatatelným a duchovním. Z obrazů na nás koukají vize ze šamanských rituálů, zvířata dřímající v našich nitrech, která nás mohou na svých křídlech či hřbetech donést do jiných světů. A jsou ověnčeny bujným rostlinstvem a květy, které jsou také nedílnou součástí transformačních procesů nacházejících si prostor v těchto intenzivních výjevech. Jsou to obrazy nabité symbolikou, archetypy, příběhem vnitřní cesty a touhou dotknout se postaty bytí.
A v poslední části galerie můžete nahlédnout do mých obrazů, kde se tedy setkáte převážne s kravami, což je téma, kterým jsem se poslední rok intenzivně zabývala. Začalo to jedním snem, kdy mi na klíně seděla malá dospělá kráva a koukala na mě svýma krásnýma očima a skončilo to touto sérií obrazů na oslavu krav. Její tvorba se pro mě stala zajímavým příběhem, kdy jsem také balancovala na hranici mezi vědomým a nevědomým světem a taky mezi skutečným údělem krav a jejich symbolickým významem. Výstava je o příběhu, tak jsem vystavila i dva obrázky o lásce, která je vlastně ve svých různých podobách hnací silou většiny životních příběhů. A ještě tu mám dva nové okaté lesíčky, jen tak, já mám ráda ty momenty, kdy koukám do lesa a ten les zas kouká na mě.
Na závěr bych uvedla ještě nějaké zajímavé statistické údaje ohledně této výstavy. Teď je nás tu celkem dost lidí, ale kdybyste tu nebyli a místo toho by z obrazů vylezli všechny živé bytosti a shromáždili se tu, tak by to tu vypadalo úplně jinak. Bylo by tu téměř dvakrát více zvířat než lidí. Máme tu 65 zvířat, 20 koní, 16 ptáků, 15 krav, 6 kočkovitých šelem, 4 velryby, 3 slony a jednu můru. A bylo by tu 35 lidí, a to 18 dětí, 16 žen a pouze jediný muž. A ten ještě musí řešit nějaké své záležitosti s Kupidem, tak nevím, do jaké míry by si tu vernisáž užil.
To je z mé strany vše a teď už je čas si poslechnou Daniela Razíma, mého spolužáka ze základní školy, se kterým jsme se před lety setkali na srazu po dvaceti letech a zjistila jsem že píše a zpívá moc krásné písně plné poetiky, ale zárovň i nadhledu a humoru a myslím že s našimi obrazy krásně rezonuje.