Vítám vás ne vernisáži výstavy „O lese, o kravách a taky o lidech.“ To že je nějaká moje výstava o lese není nijak překvapující. Spíš bych se divila, kdyby se na nějaké výstavě žádný les neobjevil. Je to takové moje oblíbené téma. To že je taky o lidech, tomu se hold jako příslušnice svého druhu taky nevyhnu. Co je na této výstavě asi nejvýmečnější je to, že je o kravách a já vám teda povím, jak se tohle vlastně stalo.
Zvířata se na mých obrazech objevují velmi často z různých důvodů a co se těchto krav týče, tak ty se mi na mysl dostaly ze samotného podvědomí a tudíž celá tato série by mohla klidně spadat pod štítek surrealismu, i když na to nevypadá. Někdy kolem roku 2016 se mi totiž zdál intenzivní sen, kdy mi na klíně seděla taková malinká dospělá kráva a dívala se na mě těma svýma krásnýma kravskýma očima v kterejch se zrcadlil celej vesmír. A pak jsem na to další den myslela a došlo mi, že tenhle motiv musím namalovat. A když jsem pak o tom přemýšlela ještě víc, tak už mi bylo jasné, že k tomu ještě namaluju další krávy v lese a na mysli mi vyvstanul triptych. A když jsem se nakonec loni na začátku léta opravdu do těch krav pustila, už při skicování vyšlo najevo, že to nebude triptych, ale že tento motiv si zaslouží alespoň pět obrazů.
Vlastně mi to téma krav leželo celé ty roky v žaludku a asi bych potřebovala mít jako ony ty žaludky aspoň čtyři, abych to všechno nějak strávila. Celou tuto prapodivnou, prastarou a komplikovynou symbiózu krav s člověkem z které už není cesty ven. Vždyť žádná ta původní kráva, co byla nezávislá na člověku už ani neexistuje. A přístup lidí ke kravám je tak extrémě rozmanitý. Někde jsou posvátné a kdo jim ublíží skončí za mřížemi a jinde jsou drženy v okovech industrializovaného zemědělství a nad jejich utrpením se nikdo krom hrstky veganských aktivistů moc nepozastavuje. A co se mě týče, mě jsou moc sympatické a myslím, že by si rozhodně zasloužili více lásky a pozornosti. A moji pozornost si rozhodně získaly a s láskou budu vzpomínat na chvíle, co jsem s nima u svých pláten trávila. Na většině obrazů je zobrazena hrbatá kráva Zebu žijící v Indii, ale máme tu i tři stračeny z našich končin. Já ráda maluju pozitivně působící obrazy a celý tento malířský projekt jsem pojala jako oslavu těchto bytostí. Takže:
Sláva krávám!
Sláva těm matkám, co už nás tisíce let napájí svým mateřským mlékem a my jim mnohdy zapomenem poděkovat, ach ty nevděčné děti.
Sláva těm mírumilovným býložravcům a trpělivým přežvýkavcům
Sláva Kamadheně, Surabhi, matce všech krav, které když se pokloníte, zahrne vás bezpodmínečnou mateřskou láskou a splní každé přání.
Sláva těm co zešílely, když jim do jídla moučku z kostí vlastních matek přidali
Sláva všem těm telecím líčkům, co se dostali, tam kam nechtěli a z jejichž jemné kůže teď v nebi šijou andělům křídla
Tak to bylo teda něco málo slov ke kravám, více vám poví samotné obrazy.
Ale krom krav tu představuju i další nové obrazy a to o lásce. Láska, to je takové velké téma, že. Ale protentokrát mě postačili dvě plátna menšího formátu.
Ten první obrázek s kupidem jsem vymyslela také pěkně dávno, ještě v dobách, když jsem žila ve španělsku. A nicméně to, jakým způsobem funguje tenhle malej okřídlenej rošťák už jsem zjistila někdy v dospívání. Občas střílí šípy jako šílenec, jak se mu zachce a kdy se mu zachce a pak si odlítne a na nás je, abychom to tady pak nějak pořešili. A nebo zas nestřílí vůbec. A kolem choděj krásný chlapy, chápaví, inteligentní, psychycky stabilní.. a kupid nikde. On totiž číhá. Číhá až kolem půjde nějakej komplikovanej bizárdní narcistní kovboj s výrazem Al Pacina, aby pak do vás ten svůj samovznětlivej šíp střelil takovou silou, že vám nezbývá nic jiného než blouznit v horečce o jeho dotecích a žít ten příběh. A to jsou přesně ty momenty, kdy si říkáte. Kupide, to snad nemyslíš vážně? Ty si ze mě zase střílíš, co? Počkej, až já tě jednou chytím. Si tě přimáčknu ke stěně nebo vytahám za uši, protože na to abych ti doopravdy ublížila, na to jsi moc sladkej.
A druhý obraz je o jednom takovém krásném milostném příběhu. O lásce co se vybouří tak prudce jako vlny severního moře, aby tak z hlubin vytáhla chuchvalce starých dětských snů a bolestí a pak se zas proměnila v mořskou pěnu, s kterou si ještě vítr nějakou dobu pohrává na pláži, než se i ona taky pomaličku vsákne do písku.
Je tu i několik dalších menších starších obrázků, ale já ještě řeknu něco k Rozkošníkově vysněné koupeli. Ten jsem teď totiž trochu předělala pět let potom, co jsem namalovala původní verzi. Malovala jsem ho totiž zrovna když se narodil tady Otík a díky šoku z mateřství, tvorbě mléka a nevyspalosti jsem se na malování nemohla moc soustředit a něco tomu obrazu chybělo. A tak jsem se k němu teď po letech vrátila a dodělala ho, protože myslím, že ten motiv si to zaslouží a taky jsem si říkala, že by bylo hezké ho vystvit tad na Starém městě. S Rozkošníkem a dalšími kamarády z pražského orloje jsem se blíže seznámila na jaře 2018 při jejich restaurování a když jsem pak na ně myslela, jak tam furt stojej a koukaj na ty turisty, který na ně taky koukaj, tak jsem dostala chuť je poslat někam k moři na dovolenou ať si trochu odpočinou. Zvlášť takovej rozkošník, pro člověka, jehož nejvyšším smyslem života je maximální smyslový požitek to musí být opravdu náročný úděl.