Pěkně Vás vítám na vernisáži výstavy Jaro je tu a děkuji, že jste dorazili. V úterý jsme tu v tomto krásném sále rozvěsili těchto 25 obrazů a pak jsem stála uprostřed, otáčela se kolem dokola a říkala si, jak je zajímavé vidět takhle pohromadě tolik výjevů z různých období mého tvůrčího dobrodružství. Tak já Vám k těm různorodým obrazům trochu řeknu.

Nejstarší jsou ty dva velké obrazy u dveří s vesmírnou tématikou a nejnovější je Husopaska, která je i podnětem k tomu, že celá výstava je nakloněna jarním náladám. Název výstavy jsem vymýšlela, když byl obraz teprve ve formě skicky a nakonec z něho opravdu vylezl svěží jarní obrázek plný rozkvetlých narcisů. Snad z něj stejně jako já ucítite i ten jarní vzduch, i když momentálně je tak čestvý, že je ještě cítit spíš terpentýnem. Vlastně je to takovej veselej pozitivní obrázek, že mi přijde skoro až nemístné vykládat Vám něco o jeho tématickém zatížení. On je to totiž tak trochu psychoterapeutickej obrázek a jak je známo, tak to že rozkvetou narcisy, není z hlediska lidské psychiky příliš ideální situace. K obrazu mě inspirovala práce německého psychoterapeuta Heinze-Petera Röhra, který napsal několik knih zabývajících se psychologickými fenomény, které analizuje pomocí klasických pohádek. Kombinací jeho pohledu na věc a vlastního pozorování dynamiky vztahů se mi na plátno dostaly dvě pohádky bratří Grimmů. Princezna Husopaska, skrze kterou autor pohlíží na závislé vztahy a problém se sebeúctou a Železná kamna, skrze niž popisuje příčiny i charakteristiku narcistní poruchy osobnosti. To bylo pár slov k ústřednímu obrazu výstavy a teď už stručněji k těm dalším.

Na stejné stěně je několik dalších obrazů z poslední doby. Marie má se vracet, obraz inspirovaný písní Zuzany Navarrové a zároveň i mým vlastním životním příběhem. Stejně tak obraz Yellow Sisters namalovaný u příležitosti výročí vzniku stejnojmenné kapely je vlastně vzpomínkou na moje dospívání, kdy jsme se zacuchanými vlasy chodili pražskými uličkami a milovali reggae a Afriku. V dalším výklenku vedle Husopasky, S Vodnářem na pláži. Chtěla jsem se podívat, jak by to ve skutečnosti vypadalo, kdyby se na jednom místě sešla taková ta podivná partička zvěrokruhu. Směska zvířat, věci či bytostí, ke kterým jsme každý chtě nechtě celý život přiřazováni. A úplně vpravo je Crossroad Blues, to je o takovém tom životním období pod psa, co každý sem tam zažije. Stojím na křižovatce, za zády bouře, cesty vypadaj všechny stejně zoufale a ani neumím hrát na kytaru, abych ten smutek proměnila v melodii. A hned vedle je Rozkošníkova vysněná koupel. To jsem tenkrát spolupracovala s restaurováním staroměstského orloje, strávila s těmi postavami nějakou dobu a přišlo mi jich líto, jak tam musejí neustále postávat a koukat na všechny ty turisty co koukaj na ně a poslala jsem alespoň několik z nich na dovolenou k moři.

Na pódiu je pět obrazů namalovaných zhruba před dvěmi lety, kdy jsem dělala sérii obrazů zaměřenou na oslavu krav, protože mi význam tohoto zvířete přišel v našich končinách dost nedoceněný. Tři z nich zde visí a reprodukce zbylých dvou naleznete ve vitrýnce blíže k dveřím. Mezi nimi jsou ještě dva okaté lesíčky namalované záhy poté. Já mám totální slabost pro lesíčky a taky moc ráda maluji různé menší barevné krajinky, které nezatěžuji žádnými myšlenkami a jen si tak užívám hry barev a vytváření atmosféry a několik jich je na zadní stěně nebo v prostorech mezi okny.

Ze stejné doby jako krávy jsou i dva růžové obrázky o lásce hned u dveří. Ty by se zas ale dali spíš zařadit mezi ty s lehkou tématickou a dokonce opět psychoterapeutickou zátěží. Oba tak trochu reflektují mechanismus zamilovanosti, který z psychologického hlediska závisí více než na osudu na našem podvědomí, které nás nekompromisně tlačí do toho pořešit si skrze vztahy nějaké vlastní vnitřní záležitosti.

Vedle nich jsou dva víceméně deset let staré obrazy. Král veverek, takové malé zamyšlení nad lidskou mocí. A cestou z výletu vlasteneckého. Ten jsem namalovala u příležitosti výročí založení Československa a vrátila jsem se do časů první republiky, vizualní návraty do starých časů je také mojí oblíbenou kratochvílí. A nakonec dva nejstarší obrazy v sále z roku 2007, Čaj na Měsíci a Snídaně na Marsu. Ty jsem namalovala, když my bylo 25 let, žila jsem mezi olivovníky v odlehlé španělské vesničče na jihu a moje mysl se v té době potulovala mnohem víc někde ve vesmíru než na této planetě.

Krom obrazů jsem dovezla také tisky, kterými můžete prolistovat a případně některé pořídit za lidovější cenu než originály, a taky pohlednice, které si můžete vzít na památku.

Tak to je ode mne vše a zas bych přesměrovala vaši pozornost k Felixovi a Kristýně, kteří zahrají a zazpívají dalších pár skladeb a poté bych považovala výstavu za zahájenou. Jazz Duel tedy přislíbil, že by v hudební produkci pokračovali později i dál, ale to už jako zvukový doprovod k volné zábavě, konverzaci a konzumaci nápojů a drobných pochutin.